Upozornenie! Tieto stránky sú monitorované !!!
Hlavná stránka

     Rezešovci - tunelovat se vyplácí

Článek ve Zvědavci (http://www.zvedavec.org)

URL adresa článku:
http://www.zvedavec.org/komentare/2008/12/2907-rezesovci-tunelovat-se-vyplaci.htm

Tapin (9.12.2008)

Každý má spojen klan Rezešovců s vyplundrováním a vytunelováním Východoslovenských železáren (dále jen VSŽ), kdy tuto chloubu slovenského hutnictví přivedli téměř k bankrotu. Bylo to účelové, nebo k této situaci došlo zcela samovolně? Kam mé znalosti a prostudování této problematiky sahají, jde o naprosto promyšlenou akci s cílem zbohatnutí v neposlední řadě s úzkým propojení na vládní stranu HZDS. Jde o skvělý modelový příklad jako tunel Nafty Gbely a kúpelů Piešťany.

v článku se chci věnovat tomu, jak se Rezešovci stali multimilionáři a jak postupně díky tomuto megatunelu dnes Július Rezeš vypadá jako poctivý pan podnikatel. Co se však skrývá za bohatstvím klanu Rezešovců?

Článek jsem rozdělil do tří bloků, kdy v první se zaobírám modelovým tunelem a lidmi kolem Rezešovců, druhý je laděn spíše v osobní stránce tzn. úmrtí Alexandra Rezeše a různé jiné slasti a strasti rodinky Rezešovců, a ve třetím bloku líčím jednak otřesné nominace státu, kdy se Rezešovci a lidé kolem nich vrací přes SMER zpět k vlivu ve státních podnicích a jednak Júliovo skvělé podnikání, kdy se tuneláři díky nakradeným penězům stávají oporou společenského systému, koneckonců fenomén, na který jsme zvyklí i zde v ČR.

Jako bonbónek zde uvádím přísně tajný přepis odposlechu tel. rozhovoru ohledně společného projektu VSŽ a U.S. Steel ilustrujícího, hospodaření Američanů a v neposlední řadě se dozvíme, kdo byla šedá eminence Jaroslav Gruber a Sergej Zápotocký s jeho bratrem.

I. Modelový tunel kolem Rezešovců

Alexander - otec

Alexander Rezeš (nar. 9.7.1948 v Oboríně okr. Michalovce) nastoupil do VSŽ r. 1967. Absolvoval vysokou školu ekonomickou a pracoval na úseku odměňování jako vedoucí, později jako ředitel odboru řízení lidských zdrojů.

Od března 1993 do prosince téhož roku byl členem dozorčí rady VSŽ, A.S., členem představenstva VSŽ, A.S. a od 12.12.1993 do 12.12.1994 byl viceprezidentem pro řízení. Od 24.4.1997 byl předsedou dozorčí rady VSŽ, A.S.

Měl úzké vazby na Vladimíra Mečiara, což je informace každému jasná. Je spojován spolu se svým synem Júliem s privatizací VSŽ s Mečiarovým požehnáním.

R. 1991 VSŽ vykazovaly zisk více než 4 mld. SK a jejich privatizace začala právě v tomto roce v rámci tzv. kuponové privatizace. Na začátku tohoto privatizačního procesu bylo složení VSŽ, a.s. následující:

Fond národního majetku (dále jen FNM) 37,67%
Slovenský investiční fond 22,83%
české investiční fondy 9,9%
zbytek rozdělen mezi cca 600 malých akcionářů 29,6%

Mečiarova vláda po vyslovení nedůvěry v poslední den svého mandátu, tedy 11.3.1994 schválila prodej 9,52% akcií VSŽ účelově založené firmě Manager, s.r.o. Tato firma Manager, s.r.o. vznikla v ten samý den a i ten samý den byl vydán příkaz na převod Středisku cenných papírů SR.

Řekneme si: Blbost, proč by to Mečiar postoupil právě jim, pro jejich noblesní chování a krásné modré oči? To samozřejmě s jistotou neví nikdo, ale podle mého soudu se věci mají následovně: R. 1992 prý Mečiar potřeboval od svých podnikatelů na parlamentní volby cca 150 mil. SK. Poté začátek 1994 prodej akcií VSŽ firmě Manager. Později r. 1994 potřeboval na listopadové volby už 500 mil. SK, zřejmě něco jako zavděčovné podnikatelů, mezi nimiž lze s určitostí počítat i vzmáhající se Rezešovce, koneckonců Alexander Rezeš se stal za 3. Mečiarovy vlády ministrem dopravy, spojů a veř. prací, kdy jeho působení M. Dzurinda trefně vykreslil 6. dne 11. schůze NR SR 3. Mečiarové vlády 15.11.1995, že: "...pán Rezeš na mítingu v Košiciach sa vyjadril tak, ako čítam, že opozícia potrebuje malú dierku do hlavy, aby konečne pochopila, kto chce Slovensku dobre."

Takže pod heslem brácho ty mě, já tobě, nebo-li jak říkal strýček Corleone z legendárního Bratra laskavost za laskavost. To je ale pouze má hypotéza, což patřičně zdůrazňuji.

Vraťme se ale zpět k firmě Manager, jejímiž zakladateli byli:

Alexander Rezeš - 20%
RNDr. Ján Smerek CSc. - 20%
Peter Hrinko - 20%
Ferdinand Petrák - 20% a
pravá ruka Juraje Širokého Vladimír Balánik - 20%.

Neuvěřitelná skutečnost byla ta, že nominální hodnota všech akcií VSŽ byla 1,5 mld. Sk, nicméně Mečiarova vláda je prodala za 314 mil. Sk. Ještě pikantnější je skutečnost, že v 1. splátce měli vlastníci Manager, s.r.o. splatit jen 15%, a tedy jednu akcii Manager, s.r.o. získali za 200 Sk, přičemž se na Bratislavské obchodní burze prodávaly po 800 Sk.

VSŽ založili Priemiselnou banku, kde VSŽ vlastnili 9,26%. Priemyselná banka firmě Manager, s.r.o. poskytla na tento obchod úvěr.

Další potřebné peníze získali od banky Slovakia, které potřebné finance poskytl Fond národního majetku (dále jen FNM), kterému v tom čase šéfoval Vladimír Mečiar. Jenže Manager, s.r.o. splatil FNM pouze první splátku a tak když na něj byl uvalen r. 1999 konkurz, FNM oznámil, že mu Manager, s.r.o. dlužil 127,5 mil. Sk.

Ovšem Alexander Rezeš se stává v 3. Mečiarově vládě ministrem dopravy a tak na jeho místo ve VSŽ usedá Vladislav Drábik.

Hutník, A.S.

V srpnu 1994, tedy ještě za Moravčíkovy vlády, projevila zájem o koupi dalších 8-10% akcií zaměstnanecká akciovka Hutník. Tuto společnost založily odbory v čele s jejich předsedou Jaroslavem Gruberem, k jehož roztomilé osobnosti a ještě roztomilejším aktivitám se ještě vrátíme o pár kapitol později.

V září 1994 se J. Gruber setkává s V. Mečiarem. 16.2.1995, tedy za 3. Mečiarovy vlády, rozhoduje prezídium FNM o přímém prodeji 10,34% akcií VSŽ společnosti Hutník, a.s.

Samozřejmě jako u prvního prodeje firmě Manager i zde byla účtovní hodnota 1,64 mld. SK vyhodnocena a prodána za necelých 329 mil. SK.

Tato událost samozřejmě měla za následek personální změny a tak 7.4.1995 se prezidentem firmy Hutník stává Ján Smerek (20% podílník v Manager, s.r.o.).

Hutník ovšem v květnu 1995 založil košickou společnost Ferrimex a tak se stalo, že se privatizace VSŽ dokončila v srpnu 1995, kdy posledních 15,2% akcií VSŽ prodal FNM právě této firmě Ferrimex, s.r.o.

Je důležité zmínit, že kromě 25% akcií Ferrimexu, které vlastnil Hutník, zbytek ovšem vlastnil obchodník s cennými papíry ARDS. Zkratkou ARDS se označovala Agrobanka a počáteční písmena příjmení Rezeš, Drábik, Smerek.

Ovšem uskutečnila se tajná schůzka v rezešovské vile na španělském pobřeží Jaroslava Grubera, Vladimíra Mečiara a tehdejšího managementu VSŽ, kde v rozporu s valným shromážděním Hutníka, podle kterého má právo rozhodovat o akciích pouze představenstvo podepsal J. Gruber Júliu Rezešovi plnou moc v rozhodování o akciích Hutníka. Je-li toto skutečně pravda, pak VSŽ de facto vlastnili Hutník.

Další obchody a čachry aneb jak se loupež odehrála?

VSŽ postupně zakládaly jak prostřednictvím dceřiné společnosti Cassoviainvest tak i Slovenské sporitelny mnoho investičních fondů pro 1. vlnu kuponové privatizace, z nichž nejdůležitější byl zřejmě investiční fond Ferrofond I a.s.. Ferrofond získal za kupony akcie v nominální hodnotě 3 886 873 tis. SK. Z tohoto majetku bylo na zvýšení zákl. jmění převedeno 2 352 225 tis. SK. Kapitálový fond byl posilněný o 1 456 911 tis. SK a rezervní fond o 77 737 tis. SK.

Takto Ferrofond získal podíl 343 slovenských a 125 českých podniků a na konci roku 1994 vykazoval čistou hodnotu 3 816 353 tis. SK, tedy 1622 SK na jednu akcii.

Původně jsem zde chtěl popsat přesně, jak se odehrál masívní podvod s cílem rozprodat všechny akcie Ferrofondu a jeho pozdější sloučení s Eurotrade, a.s., ale mé nadšení značně zchladila složitost popisu celé naplánované akce, všech valných shromáždění, všech rozprodejů, firem, čísel dat atp., takže by článek pozbyl jakéhokoli spádu.

VSŽ měla své fondy, které spravovala firma Cassoviainvest a právě tyto fondy prodaly r. 1995 10,6% akcií VSŠ (400 Sk za kus) obch. společnosti Eurotrade, a.s., Košice.

Ve středu 15.2.1996 byl na burze cenných papírů v Bratislavě uskutečněný přímý prodej téměř 2 miliónů akcií VSŽ po 490 Sk za kus.

Balík 12,2% akcií získala od Harvardské investiční společnosti za téměř 980 mil. Sk Všeobecná akciová společnost, a.s., Bratislava.

Všeobecná akciová společnost tvořila jakýsi překlenovací můstek mezi vrcholnými představiteli VSŽ (na kterou měl signifikantní vliv právě Alexander Rezeš) a společností Metalinvest, která kontrolovala přísun ukrajinských surovin do VSŽ.

Jak víme, Alexander Rezeš byl ve 3. Mečiarově vládě ministrem dopravy a když ze zdrav. důvodů v březnu 1997 odcházel, tak na otázku redaktorů týdeníku Trend kolik akcií VSŽ je pod jeho vlivem odpověděl, že 47%. To by souhlasilo, protože počítejme:

Manager - 10%
Ferrimex - 15%
Hutník - 10% a
Všeobecná akciová společnost - 12%.

VSŽ jako nadnárodní holding

Po čase VSŽ expandovaly a chtěly vytvořit nadnárodní holding. Nejprve se začaly výrazně angažovat v oblasti fin. služeb.

R. 1996 založili doplňkovou pojišťovnu Stabilita.

V tomtéž roce koupili velký balík akcií Investiční a rozvojové banky, a.s., Bratislava (dále jen IRB), kde vzápětí dosadili svůj management.

Od nuceného správce koupili 20% akcií Slovenské pojišťovny, a.s., Bratislava a r. 1998 se ji pokusili zprivatizovat ve formě zvýšení zákl. jmění. To se ovšem nezdařilo a IRB skončila v nucené správě.

Podle tehdejšího viceguvernéra Národní banky Slovenska (dále jen NBS) Jozefa Mudríka noví vlastníci a management (rozuměj dosazený VSŽ) situaci nezvládli.

Na tomto je pikantní, že když Centrální banka naznačila, že by měli VSŽ nést zodpovědnost za následky situace IRB, tak se jich tehdejší premiér V. Mečiar zastal: "Chyby, ktoré zo strany VSŽ v tejto banke boli, boli nepodstatné. Preto spolu s VSŽ hľadáme teraz východiská, ako situáciu napraviť tak, aby ste o majetok, ktorý ste tam vložili, neprišli."

A výsledek? Stát tyto ztráty napravil penězi z NBS.

VSŽ jistou dobu kontrolovaly i podíly v Poštovní bance, do které přesunuli akcie Slovenské pojišťovny (20% akcií koupených od nuceného správce).

Další sféra, ve které se VSŽ angažovali bylo ocelářství. Již r. 1992 koupilo VSŽ železářský podnik Walzwerk Finow ve východním Německu a r. 1996 koupili 20% akcií českých Třineckých železáren.

Dále maďarská organizace pro privatizaci státního majetku (dále jen ÁPV) vyhlásila 12.9.1997 VSŽ jako vítěze mezinárodního konkurzu privatizace ocelárny Diósgyöri, kde za tento vysoce zadlužený podnik VSŽ zaplatili směšných $2. Zde byl ze strany VSŽ učiněn příslib investice $20 mil. do dvou let.

R. 1997 jednali představitelé VSŽ i o privatizaci chorvatského podniku Železara Sisak, avšak na všechno už nestačili. Z tohoto důvodu založili společné podniky.

První takový společný podnik z řady těch významnějších byl s finskou společností Rannila, další s amer. firmou U.S. Steel.

Július Rezeš a kinder management

Zde můžeme hovořit o skvělém případu rodinkaření, neboť Júliův osud je taktéž úzce spjatý s VSŽ. Nejprve zde působil jako viceprezident pro financování, od 25.6.1996 se stává viceprezidentem pro obchod. Nejvyšší mety pak dosáhl od dubna do října 1998, kdy byl nominován jako prezident akciovky VSŽ holding a zároveň zvolen za člena představenstva - na čele tzv. kindermanagementu (viz níže) spolu s podpředsedou Ing. Jaroslavem Bilíkem - také viceprezident pro strategii a podnikatelské aktivity a

Ing. Pavolem Miškovem - také viceprezident pro financování.

Členi představenstva:

Ing. Ľubomír Solár - také viceprezident pro řízení,
Ing. Viktor Háber - také viceprezident pro vnější vstahy a
Ing. Igor Grega - také viceprezident pro služby. Předseda dozorčí rady - RNDr. Ján Smerek CSc.
podpředseda dozorčí rady - Jaroslav Gruber
členi dozorčí rady - Alexander Rezeš a Ladislav Drábik.

Právě kvůli věku členů představenstva VSŽ se mu začalo přezdívat Kindermanagement.

Od r. 1997 začal zisk VSŽ klesat. Zajímavá byla tisková konference v březnu 1997, kde na otázku o hospodářských výsledcích firmy bývalý vrcholový manažer VSŽ Ján Lacko reagoval poměrně neobyčejně. Podle něj se totiž pod pokles ziskovosti VSŽ podepsaly dohody s firmami Trade Trans Import se sídlem v Lichtenštejnském Vadůzu a skupinami společností kolem něj.

Exportní část svěřili kanadské firmě Slovcan Petera Friedmana, která úzce spolupracovala s obchodníkem Marcem Richem - miliardářem žijícím ve Švýcarsku.

Marco Rich r. 1983 utekl z USA, protože mu hrozilo vězení za obchody s íránskou ropou a daňové úniky. Také obchodoval s Ruskem a fakticky z něho ždímal peníze, když díky dohodám s řediteli v Rusku lacino nakupoval a poté prodával za světové ceny. V případě VSŽ obch. řetězec při prodeji do zahraničí vypadal následovně:

VSŽ Exim,

VSŽ Zug (Švýcarsko),

Firma Barcos (Kajmanské ostrovy) a její dealeři,

ICT (Antverpy) a VSŽ U.K. (Anglie) a

koncový uživateľ.

VSŽ zlikvidovali vlastní afilační prodejní síť a firmy odevzdaly zákazníky firmě ICT, přičemž Lacko tvrdil, že prokuristé firmy ICT a soukromé firmy Marca Richa byli ti samí lidé.

Např. firma zmíněná v řetězci Barcos na Kajmanech nakonec dlužila VSŽ více než 2,3 mld. SK. Další firmy z Moravy, Lichtenštejnska, Jugoslávie, Rakouska či Holandských Antil po lhůtě zplatnosti dlužily VSŽ celkem 3,7 mld. SK, samozřejmě s plnným vědomím Rezešovců ve stylu neplatit a přesto dostávat zboží!

Prachy se musí točit!

Co mají všechny tyto obchody společného? Za vším stáli Rezešovi lidé. Od okamžiku, kdy se Rezešovci zmocnili kontrolního balíku VSŽ, produktivita a ziskovost této firmy začala rapidně klesat. Proč? Tatík a jeho podařený synek začali totiž rozhazovat ve velkém stylu do mimoocelářských aktivit.

Od r. 1995 kontrolovali deníky Lúč, Košický večer, Slovenský východ, od r. 1996 Národná obroda a od r. 1997 deník Trhák, také Nonstop. Dále koupili Fun Rádio, TV Naša. Potom Alexander Rezeš prostřednictvím VSŽ koupil fotbalový klub Sparta Praha (1 mld. SK A. Rezeš prezidentem 1997-9, poté s V. Košťálem do 2000), dál koupili hokejový klub HC Košice, 1 FC Košice apod. Nakupovali též limuzíny (107 mil. SK), luxusní Mercedesy, Bavoráky, dokonce proudový letoun Hawker 800, vily na španělském pobřeží, ale i kostely, lovecké revíry a hotely na Slovensku.

Tak se stalo, že v listopadu r. 1998 bylo součástí holdingu VSŽ celkem neuvěřitelných 164 dceřiných společností, avšak pouze 30 z nich mělo něco společného s hutnictvím. Ostatní vykonávaly tzv. zprostředkovatelské služby tzn. zboží šlo přes 2, 3 či 4 mezistupně a každý z nich se pořádně nabalil (viz popis řetězce dodavatelů a subdodavatelů o kousek výše).

Kam se poděly peníze, páni kapitalisté?

Tak nakonec muselo nevyhnutelně dojít k tomu, že kindermanagement přiznal na podzim 1998 krizi, protože dlouhodobé investice financovali krátkodobými, vysoce zúročenými úvěry, takže se ocitli v krizi hlavně v jihovýchodní Asii a Rusku. Hrozila možnost pozice cross defaultu (termín pro potřebu okamžitého splacení všech úvěrů), což by znamenal faktický kolaps VSŽ. Dluhy dosáhly výše 13 mld. Sk. Ke konci r. 1998 začlo zadlužení VSŽ natolik, že nebyl schopný uhradit své závazky vůči zahr. bankám ($35 mil.)

Úvěrující banky vyměnily kindermanagement a novým prezidentem VSŽ se v prosinci 1998 stal finančník Gabriel Eichler (Američan slovenského původu), který éru podnikání skupiny kolem A. Rezeše Ve VSŽ ukončil.

Kdo byl Jaroslav Gruber?

Ovšem dosazení G. Eichlera předcházelo mimořádné valné shromáždění konané 22.9.1998 svolané šedou eminencí Jaroslavem Gruberem, kde se rozhodovalo zjednodušeně řečeno, zda Eichlerovci či Rezešovci.

J. Gruber původně působil v socialistickém ROH, a prosadil se podle jeho představ až v r. 1994, kdy byl nejprve zvolen za předsedu generální rady odborů OZ KOVO ve VSŽ, avšak r. 1996 si založil vlastní odborový svaz Metalurg.

Z odborového předáka se vyšvihl velmi, velmi vysoko. Díky účasti v různých statutárních a kontrolních orgánech se mu měsíční příjem vyšplhal do několika sto tisíců. Pod Košickou Kalvárií vlastní pozemek s obrovským červeným domem, kromě něhož vlastní ještě další rodinný dům v Bratislavském Starém městě a ještě jeden rodinný ve Vyšné Kamenici u Košic (podle listu vlastnictví č. 58).

Jaroslav Gruber ovšem krátce obchodoval i se šrotem prostřednictvím dceřiné společnosti Hutníka - Kovoúpravy, která jednoho času fungovala jako hlavní dodavatel šrotu pro VSŽ.

Za G. Eichlera se Gruberově firmě Kovoúprava utnul tipec, protože Eichler nepřipustil předražování suroviny a vzkázal Gruberovi, aby se naučil hospodařit. Gruber asi trpce zalitoval, že Hutník tehdy ve španělské vile Rezešovců upsal do rukou Júlia Rezeše a tedy VSŽ. Ovšem J. Gruber musel vědět o tunelování a rozkrádání VSŽ, neboť zde figuroval v té době jako člen správní rady. To možná vysvětluje, že napočátku byl proti vstupu amerických investorů do VSŽ, ale později tento vstup podpořil. Nemusí pršet, stačí když kape. V listopadu 2001 se J. Gruber vzdal všech odborářských funkcí tj. post předsedu generální rady odborů OZ Metalurg i funkce předsedy rady odborů OZ Metalurg U.S. Steel Košice. Postupně se také věnoval ukončení společnosti Hutník (do října 2000 vlastnila balík 10% akcií VSŽ).

VSŽ a U.S. Steel

VSŽ uzavřela s firmou UEC (USX Engineerings & Consultants, Inc.) smlouvu o poskytnutí manažerských služeb. Nicméně s příchodem G. Eichlera nezačal čas skvělé prosperity zejm. díky společnému podniku VSŽ & U.S. Steel. VSŽ do tohoto společného podniku vložili to nejlukrativnější - finální výrobu obalových plechů, zatímco U.S. Steel plánovala rozsáhlé investice s cílem zvýšit produkci ze 100 tis. na 350 tis. tun ročně, přičemž se odborníci shodli, že tento předpoklad je obchodně nereálný, což se později také ukázalo. Výsledkem byla ztráta trhů. V Pobaltských zemích VSŽ prodávalo 20 tis. tun plechů a nový management VSŽ & U.S. Steel tamější zastoupení zrušil a tak se stalo, že zde produkci začal realizovat kazašský konkurent.

Dále U.S. Steel pouze finalizoval výrobu pocínovaných plechů, zatímco materiál nakupoval od VSŽ, za což mu zaplatilo 12 tis. SK, i když náklady byly daleko vyšší. Takhle šikovně U.S. Steel připravilo ročně VSŽ o cca 1,5 mld. SK.

Tajné schůzky aneb konspirace pokračuje

Ve čtvrtek 16.9.1999 se Július Rezeš setkává v bratislavském hotelu Fórum s Miroslavem G. z civilní bezpečnostní služby Dynasty blízké společnosti Slávia Capital. Slávia Capital se mj. angažovala i ve změně vlastnických vztahů v Priemyselné bance a také i na kauze Branisko, kde na ni byl později napojený Roman Veselka, kterému Ján Godáň na účet poslal 20 mil. SK (viz článek Vytunelovaný tunel Branisko v souvislostech). Vida, kde se se Slávia Capital všude nesetkáme, že?

Tedy Július Rezeš a jeho setkání s Miroslavem G. z civ. bezp. služby Dynasty blízké Slávie Capital má neklamný signál a poselství, neboť o propojení tehdejšího min. hospodářství Ľudovíta Černáka se Sláviou Capital si cvrlikali vrabci na střeše.

Nebo další velmi podezřelá fakta. Tehdejší ministr rodiny, práce a soc. věcí Peter Magvaši si při schůzce s J. Rezešem kladl podmínky, že pokud prý řekne ano, chce nejen post prezidenta VSŽ, ale i křesla viceprezidentů pro jeho kámoše z FNM Sklenáre a Richtera. Zřejmě mu to vyšlo, protože při setkání s J. Gruberem 9.9.1999 ve Starosmokoveckém hotelu Grand byl P. Magvaši viděn v dost povznesené náladě. Není divu, protože tři dny před tím (6-9.9.) se ve Vídni pod vedením Alexandra Rezeše uskutečnilo strategické školení všech zainteresovaných.

Otázky

Proč nebylo dodnes v této modelové kauze tunelování vzneseno během dvou dzurindových vlád žádné obvinění? Co dělala dzurindova policie, proč nebyl ihned zřízen vyšetřovací tým? Proč daňové úřady nezveřejnily výsledky daňových kontrol? Jak je sakra možné, že zástupce státního FNM v dozorčí radě VSŽ Peter Huňor hlasoval proti Eichlerovi, tedy proti státu a v zájmu Rezešovců?

Kdo je Gabriel Eichler?

Jak zmíněno výše, Gabriel Eichler je Američan slovenského původu, který do USA emigroval r. 1968 po okupaci vojsky varšavské smlouvy. V USA se uchytil jako bankéř a vyšvihl se až na post viceprezidenta a hlavního mezinárodního ekonoma Bank of America.

R. 1991 se vrátil do ČSFR a pustil se do restrukturalizace a revitalizace českých energetických závodů. V létě 1998 dostal od věřitelů VSŽ (cca 40 bank), kterým VSŽ dlužila cca $500 mil. nabídku učinit něco podobného i zde. Eichler rázem pochopil, že VSŽ může začít prosperovat pouze v případě, zbaví-li se všech parazitů a nadbytečných mimohutnických obch. aktivit. Takže se začal prodej výše zmíněných médií, sportovních klubů, limuzín, luxusních Mercedesů, Bavoráků, proudového letadla Hawker 800, budov a nevyužitých pozemků.

Za pět měsíců jeho působení začínalo být zřejmé, že se VSŽ pomalu ale jistě začínalo stavět na nohy. Místo Ladislava Drábika byl na post předsedy představenstva dosazen Vladimír Repčák.

Další tajná schůzka

Ladislav Drábik, Sergej Zápotocký a Ján Valenčík se 11.8.1999 demonstrativně vzdali funkcí v představenstvu VSŽ, A.S., Košice, ale post viceprezidentů si ponechali. Ovšem ze čtyř zájmových skupin Rezešové, Smerekové, Drábikové a odborářské resp. Gruberovské ta Rezešovská a postupně i ostatní začaly příchodem G. Eichlera ztrácet vliv.

Koncem srpna 1999 se u Rezeše sešla zajímavá parta. Expremiér Vladimír Mečiar, tehdy již býv. prezident Slovenské sporitelny Ivan Kiňo, odborářský předák Jaroslav Gruber, Ján Smerek a jakýsi von Führer - dlouholetý přítel a obch. partner pravé ruky V. Mečiara Anny Nagyové, která se předpokládá se na schůzce zúčastnila také.

Dále se zde zúčastnil zástupce přepírací společnosti Trade Trans Import se sídlem v Lichtenštejnském Vadůzu (zmíněna výše), který byl v době prezidentování J. Rezeše podpředsedou představenstva VSŽ. To byl buď Jaroslav Bilík či Pavol Miškov, někdo z nich, nedopátral jsem se kdo přesně. Jako další zajímavá osoba byl Peter Friedman zastupující podobnou přepírací firmu Slovcan se sídlem v Kanadě (také viz výše).

Otevřeně se též hovořilo o tzv. koních Rezešovců, z nihž by stáli asi za zmínku tři nejdůležitější: Peter Magvaši (býv. min. rodiny, práce a soc. věcí), Ivan Kiňo (býv. ředitel slov. spořitelny, nyní spolupráce se SMER-em) a Vladimír Masár (býv. guvernér NBS).

Závažné se jevilo být také zvláštní porozumění mezi býv. košickým primátorem, později býv. slov. prezidentem Rudolfem Schusterem a klanem Rezešovců. Setkal se totiž nejen s Vladimírem Mečiarem, kde později nedovedl uzpokojivě informovat o obsahu jejich schůzky, ale přijal I Júlia Rezeše (býv. prezident VSŽ) a veřejně se postavil na jejich stranu ve vyhlášení, že VSŽ zahr. investory nepotřebuje, že si vystačí sama z domácích zdrojů i za cenu úvěrů a že je třeba brát v úvahu zájmy všech akcionářů. Rezešovci mu měli údajně přispět na první, tehdy ještě parlamentní prezidentskou kampaň, ve které však neuspěl. Ve VSŽ pracoval Rudolf Schuster zhruba 15 let.

Také se proslýchá, že byl R. Schuster ještě jako košický primátor za svědka na svatbě podnikatele arabského původu Aksama Barakaty, předsedy představenstva firmy SSIM Rubin, která patřila do zájmové skupiny Rezešovců a párkrát si spolu zahráli tenis. Bakaratova firma SSIM Rubin dlužila ještě r. 1999 VSŽ více než 300 mil. SK, čili je jasné, že je to člověk blízký rezešovcům.

Pokud máte potíže vybavit si, kdo byl Axam Barakat, tak je to autor výhružného dopisu, který koncem srpna 1999 odfaxoval managementu VSŽ: "Kokot Drábik, kokot Eichler. Dufam, že ne budete dlho? Skuste vidržať. Ak sa vidim vas kde kolvek budete pes zubov. Axam."

Marika a Roman

Od 1.1.2000 byla společnost VSŽ Oceľ s. r. o. přetransformovaná na akciovku, do které zároveň sfúzovali spoločnosti VSŽ Export-Import a VSŽ Ferroenergy. Uskutečnila se též fúze VSŽ Infoconsult a. s. do VSŽ a.s., v rámci které poskytuje bývalá společnost informační služby jako obor informační servis.

Členy představenstva VSŽ Oceľ a.s. se tedy stali:

- viceprezident VSŽ a.s. pro technologii Anton Lukáč,
- viceprezident pro výrobu Ladislav Matusák,
- viceprezident pro lidské zdroje Martin Pitorák,
- viceprezident pro marketing a prodej Mikuláš Safko a
- ředitelka odboru Treasury VSŽ a. s. Mária Hakulinová (o té bude řeč o kousek níže).
Členy dozorčí rady VSŽ Oceľ a.s. se stali: - prezident Gabriel Eichler,
- viceprezident pro finance Vladimír Repčák a
- viceprezident pro informační služby Attila Tóth.

Představenstvo si na svém zasedání VSŽ Oceľ A.S. zvolilo za jejich předsedu A. Lukáče, za podpředsedu L. Matusáka, který byl zároveň opět jmenovaný generálním ředitelem VSŽ Oceľ A.S.

Představenstvo zároveň schválilo novou organizační strukturu, do které byla bývalá společnost VSŽ Export-Import začleněná jako závod Prodej a bývalá společnost VSŽ Ferroenergy jako divizní závod Energetika.

Poměrně zajímavě celou situaci dokresluje odposlech telefonního rozhovoru mezi Márií Hakulinovou a podnikatelem Romanem Kvasnicou, který se mě kromě jiných dostal šťastnou náhodou do rukou. Ještě před tím si ale připomeňme, že M. Hakulinová působila již v r. 1995 jako ředitelka finančního oddělení a později již ve VSŽ Oceľ A.S. jako ředitelka odboru Treasury. S Romanem Kvasnicou zde cca 14 měsíců působili oba, neboť R. Kvasnica působil jako člen představenstva VSŽ od 18.4.2001 do 13.6.2002 a M. Hakulinová od 20.7.1999 do 14.1.2003 (viz obch. registr).

Ještě pikantnější je skutečnost, jak zmiňovaný "Gabo" či "Gabino" (rozuměj Gabriel Palacka) mohl zasahovat a jaké měl pravomoce ve VSŽ.

Dále v rozhovoru zmiňovaný "Matus" je podle mě gen. ředitel VSŽ Oceľ A.S., člen představenstva a viceprezident pro výrobu Ladislav Matusák. A zmiňovaný "Parki" zřejmě bude viceprezident pro lidské zdroje Martin Pitorák, nicméně to je pouze můj dohad.

Přepis odposlechu tel. rozhovoru byl pořízen 18.10.2000 v čase 13:52.

Volající: 0905/708566 Roman
Volaný: 0903/623144 Marika

No?

Roman ahoj, už si dojednal?

Ja som po lekároch od rána.

A čo jak ?

Nie moc, ešte budúci týždeň. Prečerpaný organizmus.

Musíš dočerpať.

Čo sa deje nové ? ...

Chcela som Ťa informovať. Čakala som, že Američania to rozjedou, ale rozjeli to Matus s Parkim.

A čo spravili ?

Už ma vyradili z podpisovania účtov. Dnes to idú schváliť v predstavenstve.

Že nesmieš nič podpisovať ?

Nie. Platby. Som sa práve rozprávala, lebo s američanmi urobíme reinštaláciu celých systémov, bude to také viac bezpečnejšie pre VSŽ aj pre Steelko a našli pre VSŽ schému, že ktorí budú platiť, ktorí schvaľovať, mali by to byť ľudia, čo tu robia, lebo v rámci služieb poskytovaných. Oni prišli s tým dnes, že nie, že oni budú Matus a Sparki podpisovať prevodné príkazy a Matus to odôvodnil tým, že on chce mať kontrolu, že aby sa im peniažky nerozkotúľali, lebo tam nie je kontrola. Tak som zostala sedieť a počúvať.

Už nesmieš dávať príkazy k úhrade ?

Nie.

A kto ?

On a Matus.

A Gabo ?

Aj Gabo, lenže dnes ráno tu boli američania vieš kvôli tomu ten finančák, čo bude a lenže Gabino tu nie je celý týždeň. Oni pripravili ten materiál, dali ho aj sa pytal ten američan Abel, vraví, že či niečo vie. Tak zrejme niečo o tom vie, pretože Gabriel tu nie je, včera dali ten materiál a dnes je predstavenstvo

aj výkonné.

Čiže oni už nastúpili.

Nastúpili. Jednoznačne chcú jako aby som do toho nevidela.

Nevidela čo idú platiť ?

Hej. Lebo, že oni niektoré veci nejdú platiť, ja hovorím, no keď sú niektoré faktúry schválené a sú oprávnené, tak to čo sú za blbosti. Teraz idú dávať možnosť na bankrot VSŽ?

Konec záznamu.

II. Slasti a strasti rodinky Rezešovců

Úmrtí

Alexander Rezeš umírá na 20. poschodí ve všeobecné vídeňské nemocnici Allgemeines Krankenhaus 28.6.2002 v 8:15 ráno. Rezešův celkový zdravotní stav ale už byl takový, že neumožňoval transplantaci, která by mu možná zachránila život. Rozhodli se tedy aspoň pro plastiku srdeční chlopně. A zprvu se i zdálo, že zákrok skončil úspěšně a že pomůže. Pacient se probudil plný optimismu, zářil, laškoval se sestřičkami. Po několika hodinách však nastal prudký zlom: byl nutný okamžitý nový chirurgický zákrok. Pacientovi všili umělou chlopeň. Po této operaci se však už Rezeš neprobral. Jeho srdce se chirurgům prakticky rozpadlo pod rukama.

Předtím ležel zhruba dva týdny v ústavu srdcových a cévních chorob v Bratislavě. Začátkem června mu cestou do Španělska selhalo srdce a plíce se mu naplnily vodou. Okamžitě ho hospitalizovali na oddělení intenzivní péče v italské Veroně. Později ho za asistence jeho osobního lékaře Juraje Vančíka a jeho nejbližší rodiny převezli do Bratislavy, kde podstoupil intenzivní léčbu antibiotikami a kde se také potvrdilo, že se operaci nevyhne. Alexander měl jednu z málo se vyskytujících chyb tzv. rozšířené srdce. Šlo o enormě zvětšené srdcové předsíně a částečně i komory, takže velké srdce mohlo pumpovat krev s omezenou činností. Zjednodušeně šlo o vrozenou poruchu tvorby srdeční svaloviny. Při přečerpávání krve po čase už jeho srdeční předsíně na 99% vůbec nepracovaly a levá z nich byla mimořádně zvětšená. Komory však fungovaly paradoxně jako u zdravého člověka.

Několikrát byl dokonce v absolutním ohrožení smrti, když mu např. ve spánku lékaři naměřili 4-5 sekundové pauzy v činnosti srdce. To je pro běžného člověka smrtelná frekvence.

Dokonce 4 roky před smrtí dostal kardiostimulátor. Ovšem v říjnu 2000 absolvoval zdrav. vyšetření v nemocnici v Košicích - Šaci, doprovázený manželkou, takže problémy přetrvávaly zřejmě neustále, no, není divu.

Alexander Rezeš byl známý tím, že se nikdy nešetřil, ačkoli mu to bylo lékaři opakovaně doporučované. Když ještě VSŽ vlastnilo 1. FC Košice a pražskou Spartu, vedly vždycky jeho kroky po vyhraném zápase do společnosti, kde se tancovalo a pilo mnohdy do rána. V médiích se objevovaly informace kde, a na které diskotéce byl Rezeš viděn. Hýřivý a bouřlivý život, který vedl, mu nebyl tedy příliš blízký. Ani alkoholem nešetřil, pil tequilu. Často byl jeho společníkem leader skupiny Elán Jožo Ráž, který dělal HZDS předvolební kampaň v čase, kdy byl Šaňo šéfem volební kampaně.

Rezešova milenka, hlasatelka STV Gabriela Haršányová a matka jeho dcerky Chiary se po úmrtí nechala slyšet, že: "Nevidím najmenší dôvod ľutovať ho. Celé roky vie o tejto vážnej diagnóze. Svoju životosprávu však tomu neprispôsobuje. Keď sa dá, funguje: bary, baby, alkohol."

Rezeš původně jeho otcovství přiznat nechtěl, ale couvl až poté, co ho usvědčily testy DNA. Na dítě začal platit, ale 15 tis. SK připadalo atraktivní blondýnce málo. Poté došlo k tahanicím o děditctví, kdy se Gabriele zdálo, že bude Chiara vyšachovaná ze hry kvůli hromadnému přepisování majetku na rodinné příslušníky a několikrát změněné závěti na nátlak rodiny ještě v nemocnici, na toto však zde v článku, který už je i tak dlouhý, není přílišný prostor.

Rezešův pohřeb se stal velkou společenskou událostí, které se účastnil např. i sám Vladimír Mečiar, Jožo Ráž, ale milenku Gabrielu Haršányovou pohřební služba vpustila dovnitř až po samotném pohřbu.

Smuteční obřad, který se konal ve Slovenštině a Maďarštině vedl kněz reformované církve a zazněl také smuteční proslov košického primátora. Po obřadě byl Alexander Rezeš pohřben na hřbitově Rozália v centru města.

V článku jsem chtěl ještě zesumarizovat knížku Na pohrebe vypredané - Môj otec mojimi očami, kterou Július Rezeš sám napsal a vydal v počtu 180 kusů 2 roky na výročí smrti jeho otce obdaroval pouze nejbližší příbuzné a přátelé, a ve které tvrdí, že byl jeho otec obklopen hyenami, ovšem obávám se, že by sumarizace zabrala taktéž mnoho prostoru a není to koneckonců tak důležité.

Július a baby

Stejně jako tatík, i synek si libuje v ochutnávání šťavnatých červeňoučkých jablíček krásných slovenských slečen. Když kvůli Miss Slovensko 1996 Lindě Lenčové opustil jeho předchozí těhotnou manželku Editu a i když jeho nejbližší měli proti svatbě námitky, své "ano" si Rezeš s Lenčovou řekli v americkém New Jersey v polovině září 2000. Během sedmiletého manželství prodělali asi nejvážnější krizi po třech letech, kdy si Linda sbalila kufry, do kterých zabalila i dcerku Viktorii a společně odputovaly do pronajatého domku v Krásné u Hornádu u Košic. Nedorozumění se jim podařilo vyřešit / asi vyschly fin. zdroje a nebylo na nájem domku / a po několika měsících Robinsonovského strádání se Linda vrací zpět do vilky k manžílkovi.

Ovšem Linda Lenčová se po sedmi letech znovu vdává v Americe za její novou lásku Borise Kollára, nicméně J. Rezeš s Lenčovou ještě rozvedeni nebyli, takže byl její sňatek s Kollárem neplatný. Július ovšem nelenil, a svým věřme, že jen šarmem zapůsobil na Miss Universe, tmavovlasou Evu Džodlovou (24), když spolu byli viděni na různých společenských akcích a např. v červenci 2007 na koncertě amer. zpěváka Michaela Boltona. Eva Džodlová je i letuškou a podle jejích slov se i na palubě s Júliem setkávala. Zřejmě několik tisíc metrů pod nohama vykoná své .Zřejmě ani třináctiletý rozdíl (Eva 24, Július 37) nevadí. S Lindou byl definitivně rozveden 30.1.2008 okresním soudem Košice.

Linda a Eva

Linda už ze svého manželství s Júliem vytěžila co se dalo. Zařídila si salón krásy Espace v Košicích, taktéž košickou restauraci, vlastní luxusní auto, byt v lukrativní bratislavské čtvrti Karlová Ves a slušný balík po rozvodu. S dcerkou Viktorií se už asi nadobro vystěhovala tentokrát do Bratislavy, kde našla bydlení v nadstandardní bytovce Karloveckého ramena na nábřeží Dunaje. Rozkošný eňoňuňo byteček se čtyřmi pokoji s odhadem za 15 mil. SK byl podroben rozsáhlé finančně náročné rekonstrukci. Dcerka studuje na Britské mezinárodní škole, kde se za akademický rok platí 7 tis. Liber, což je v přepočtu cca 320 tis. SK.

Její současný milionářský skoromanžel Boris Kollár se jí však zastal, že ona peníze po Júliovi nepotřebuje, že není zlatokopka a že přece jí něco po těch sedmi letech patřit musí.

Evu zatím pohádkové bohatství čeká. Známý je její předešlý vztah s tenistou Dominikem Hrbatým, který též patří do horních deseti tisíc a na který má prý jen hezké vzpomínky. No budiž, slušné slečny o intimních věcech a bankovních účtech přece nehovoří... Podle Evy prý peníze pro její partnerský vztah nehrály žádnou úlohu.

Ach, to je zvláštní, že nikdy jsem neviděl vstah miliardáře či milionáře s nějakou normální babou z horních pěti milionů. Zřejmě vrána k vráně sedá a tak i zazobanec sedá k zazobancovi a tak i bohatí souloží s bohatými. Chromozony a geny se přece nemůžou smíchat s tou lůzou pěti milionů!

Ovšem Eva může na svůj miniaturní Volkswagen Polo, který r. 2002 vyhrála na Miss Universe Slovensko zapomenout, protože od svého přítele Júlia dostala k narozeninám mnohem nadupanější autíčko BMW M6, za které měl Július vysolit 5 mil. SK. Na tomto typu se vozí i hokejista Ľubomír Višňovský. Její otec Jaromír Džodla, který stále bydlí v Prešově, odkud se Eva odstěhovala do pronajatého bratislavského bytu o žádném autě prý neví, zřejmě mu to bylo předem doporučené.

Sousedé si všimli, že v domě na Kramároch v Bratislavě se předělávaly interiéry. Je třeba dodat, že se jedná o rezidenci, kde kdysy bydlel Alexander Rezeš a kde Július občas přespává. Je docela možné, že se tu Eva usadí a že se nepřestěhují do sídla Rezešovců v Košicích, i když údajně v Košicích tráví většinu jejího času.

Július má s 1. manželkou Editou dceru Editu a syna Alexandra a s 2. manželkou Lindou dcerku Viktorii. Ještě s Evou něco počít, a Július může začít být pyšný na generaci jeho vlastního kindermanagementu. :DD

Příbuzenské lapálie

Ovšem kromě manželství Rezešovci zažívají i rodinné neshody. O ně se velkou měrou zasloužila Eva Rezešová-Varholíková, dcera zesnulého želežničářského magnáta Alexandera Rezeše. Odstěhovala se ze známé čtvrti nad Popradskou ulicí, kterou Košičané nenazvou jinak než "zbojnický vršek". I s dětmi (Gabrielem, Alexandrou a Ellou) kalupem přešupačili do vily v části Barce jejího, bohužel nevím kolikátého přítele, podnikatele Erika Fischera. Dala vale ochranným křídlům soužití s bratrem Júliem a matky Evy - známému to rezešovskému trojlístku.

Dcerku Alexandru má Eva s jejím expřítelem, bývalým hokejistou Jánem Varholíkem, zatímco Ellin tatík je už Erik Fischer, tedy alespoň to tvrdí. Erik má taktéž s jeho exmanželkou Alexandrou syna Gabriela.

Za zmínku stojí, že Eva se nám rozhodla střelit luxusní sídlo v blízkosti sídla rezešovského. Jedná se o dům s cca 350 m2 a pozemkem 8A, to vše za 15 mil. SK, no nekupte to!

Eva se s Erikem chtěli zasnoubit, nicméně to jim překazila bumbác Erikova autonehoda, kdy Erik ve svém Audi SR 6 předjížděl auto jiné a po narážce do protijedoucího náklaďáku způsobil řetězovku čtyř aut. Měl dost polámanou levou nohu a lékaři léčbu odhadovali na několik měsíců. Další termín měl být 6.6.2008, ovšem také neuskutečněn.

III. Jak se tuneláři díky nakradeným penězům stávají oporou společenského systému

Otřesné nominace

Kdo mě zná, tak ví, že jdu jen po ověřených výrocích, po datech, číslech a informacích. Rozhodně nejsem přítel tzv. vysokomyslného mudrování různých "renomovaných" politologů, novinářů a dalších. Nebudu tedy ani zde mudrovat o tom, co v praxi HZDS znamená, proto zacituji pouze dvě věty jednak V. Mečiara a jednak J. Rezeše, které dostatečně přesvědčivě a jasně demonstrují jejich postoj, který oni zaujímají v roli, ve které by měli sloužit především nám, občanům.

První věta je z Mečiarova projevu z legendárního "pasienkového" mítingu: "Čo je v prospech HZDS, to je aj v prospech štátu". No, kdyby jste, pane Mečiare, zaměnil slovíčko "HZDS" za "občanů", pak bych to bral.

Druhou, ještě vtipnější a zároveň mrazivější větu vyslovil Július Rezeš po usednutí na křeslo VSŽ 27.2.1998: "VSŽ rovná sa HZDS". No, pane Rezeši, byla-li by HZDS ještě déle u moci, jistě by se děcka ve školách učila tento šikovný vzoreček na hodinách matematiky.

Lze tedy snadno odhadnout, jakým způsobem by Mečiar s jeho lidmi řídili státní firmy, pokud by znovu dostali šanci, V případě Júlia Rezeše se to dnes na postu člena představenstva dozorčí rady v Transpetrolu nominovaného valnou radou 20.11.2006 bohužel částečně podařilo.

Komické bylo, že mluvčí SMER-u Silvia Glendová vyhlásila, že premiér R. Fico se po této nominaci dozvěděl až po příjezdu ze služebky v Portugalsku (20-21.11.2006), načež min. hospodářství Ľubomír jahnátek, ach ten diblík nešikula, vtipně dokresluje pitoresknost celé frašky, když dodává, že nominace vzešla z koaličních dohod. Nakolik se ale z 1/3 na koaličních schůzkách účastní i samotný R. Fico musel buď Robko sladce buvinkať, nebo má sklerózu, což vzhledem k jeho věku je věc, která se semtam vyskytuje zvlášť při takovém vytížení.

Ovšem pojďme ve výrocích ještě dál, nesmírně roztomile se k VSŽ vyjádřil státní tajemník ministerstva hospodářství a poslanec Peter Žiga (SMER). Podle něj "se nejedná jen o politickou nominaci, ale i o odbornou, protože prý odborníkem z podnikatelského prostředí je každý, kdo vedl firmu většího charakteru". Fíha, pane Žiga, to běžte vykládat třeba americké justici, která má na starosti miliardové defraudace Enronu, ti vám určitě za tento výrok dají otisknout vaši dlaň na chodníku slávy.

Ovšem jen s nominací Júlia Rezeše do dozorčí rady Transpetrolu to zdaleka nekončí. Členem představenstva se také stal Sergej Zápotocký, který pracoval jako vysoký manažér VSŽ Košice za doby Rezešovců (viz kapitola tajná schůzka), dále v představenstvu sedí pravá ruka Juraje Širokého Vladimír Balaník (cca 2 týdny po nominaci abdikoval) a nesmíme zapomenout na JUDr. Dušana Macha člověka, se kterým podnikal předseda NR SR a podpředseda SMER-u Mgr. Pavol Paška (např. Multipharm s.r.o., Biwater Slovakia S.R.O., Fakon Pharm S.R.O. Košice apod.).

Další nominant Ladislav Haspel pochází z podnikatelské skupiny Ivana Kmotríka (Kmotrík ovládá Grafobal Skalica, dominuje v distribuci tisku a vlastní televizi JOJ), a sestavu doplňují Viliam Križan a Mikuláš Rakovský, který mimochodem na Slovensku působí jako zástupce ukrajinské společnosti Ukrtransnafta.

Dozorčí radu opustili Anna Bubeníková, Daniel Mihok, Jozef Kaiser, Štefan Vaško a Miroslav Marek.

Jen dodejme, že společnost Transpetrol se zaobírá přepravou ropy a jejím skladováním pro své odběratele a pro správu státních hmotných rezerv. R. 2002 získala 49% balík akcií Transpetrolu firma Jukos Oil Company za $74 mil. přičemž si Slovensko ponechalo majoritní 51% podíl.

Kdo je Sergej Zápotocký?

Původně jsem si chtěl posvítit a vychutnat si všechny nominanty představenstva, správní a dozorčí rady Transpetrolu, ale zas narážím na zdlouhavost a čtivost článku, čili pojďme si něco popovídat o zřejmě nejšťavnatějším nominantu, kterého jsem vybral - Sergeji Zápotockém.

Sergej a jeho bratr Alexander spoluvlastní v současnosti na Slovensku 6 firem, přičemž Alexander jich má jen na Slovensku 35.

Alexander Zápotocký působil za komunizmu jako prokurátor a po r. 1989 se zabýval kuponovou privatizací, kde za sebou zanechal pár zkrachovalých firem.

Alexander Zápotocký podniká i zde v ČR s dost temnými ruskými partnery jako např. Alfonzem Lukačinem (býv. člen dozorčí rady VSŽ), ale i s Židem Barakem Alonem (nar. 11.8.1960), což je podnikatel, izraelský občan a syn izraelského velvyslance v Moskvě. Proslavil se tunelem století. Už se vám vybavuje? No jasně, počátkem 90. let přes firmu Tessos Praha z Komerční banky vyždímal cca 2 mld. KČ, a r. 1996 ve formě dokumentárních akreditivů v rámci promyšleného podvodu přes rakouskou společnost B.C.L. Trading tuneloval Komerční banky, prostřednictvím nastrčené britské firmy Stone and Rolls chorvatského podnikatele Zvonko Stojeviče, která měla Barakově firmě B.C.L. Trading dodávat obilí, což samozřejmě vše bylo fingované a nákupy obilí z Ruska byly fiktivní včetně faktur. Zde ukradl Žid Alon 8 mld. KČ. Na podvod se přišlo až r. 1999.

Také se z Komerčky pumpovaly peníze do firmy Jez agenta StB Františka Chvalovského (cca 3 mld. KČ)

Další cca 1 mld. KČ vypumpována Petrem Smetkou přes jeho společnost H-SYSTEM.

To vše s posvědcením tehdejšího generálního ředitele banky a r. 2000 senátora za ODS, dalšího Žida Richarda Salzmanna.

Připosranost Čecháčků vedla k tomu, že si ani česká justice na Baraka Alona netroufla vydat zatykač. Maďaři byli tvrdší, protože tam také Barak Alon pumpoval státní Postabank ($12 mil.), ale krátce nato byl propuštěn.

8 měsíců dokonce seděl ve vídeňském vězení. R. 2003 ho vídeňský soud z vazby pustil, protože odevzdal cestovní pas a dal slib, že neuteče. Od té doby je nezvěstný.

Barak Alon se spolu s jeho otcem Šlomem podílel na vyjednávání otázky ruského dluhu vůči ČR, kde schůzku mezi českými vysokými státními úředníky a moskevskými ministry r. 1999 dohodl právě Šlomo Alon, přičemž zde nechyběl ani Šlomův přítel a býv. šéf ruské diplomacie Jevgenij Primakov.

Židé Barak A Šlomo Alonovi se poznali i s podnikatelem Františkem Mrázkem, který byl 25.1.2006 ve 20:00 zastřelen na parkovišti před sídlem jeho společnosti v budově Nové dvory v Durychově ulici ve Lhotce.

Barak totiž působil v orgánech krumlovského pivovaru, který vlastnil právě F. Mrázek.

František Mrázek a Barak Alon se znali i s býv. min. financí ČR Ivo Svobodou, ten zase s Barborou Snobkovou (na rozebírání mělnické Liberty není prostor) a samotný Mrázek s poslancem ČSSD Josefem Hojdarem.

Ale zpět k Zápotockým, aby jsme příliš neodbíhali, i když tato odbočka je neméně lákavá. Alexander a jeho obch. partner Alfonz Lukačin, podle deníku Národná obroda r. 2003 byli posledními, kdo pravděpodobně viděli naživu Vladimíra Bachledu, přednostu popradského okr. úřadu a hlavně akcionáře Tatravagónky. O Bachledův podíl v Tatravagónce měl totiž zájem mafián Peter Steinhübel přezdívaný Žaluď, který nakonec Bachledův podíl v Tatravagónce přecejen získal, ovšem 4.8.1999 byl zavražděn, tak si toho podílu moc dlouho neužil (o P. Steinhübelovi viz jmenný rejstřík článku Vytunelovaný tunel Branisko v souvislostech).

Zápotocký i Lukačin coby společníci CassoviaInvestu jednali s Bachledou o vstupu do Tatravagónky, což ovšem Bachlada odmítl, načež druhý den zmizel. Policie jeho tělo nikdy nenašla a byl prohlášen za mrtvého.

Zmínil jsem se i o Dušanu Machovi a konkrétních firmách v nichž podnikal s Pavolem Paškou. Nicméně Dušan Mach je i nepřímo propojen s Alexandrem Zápotockým přes akciovku Fakon, kde D. Mach působí jako předseda dozorčí rady, přičemž A. Zápotocký zde působil do r. 2002.

Takže tady vidíme v praxi propojení bratrů Zápotockých na židovskou a ruskou mafii v tom nejzářivějším světle a ať mě někdo zkusí obvinit z antisemitizmu!

Rezeš - seriózní podnikatel

V této poslední a zároveň i nejkratší kapitolce si vyjmenujme několik úspěchů z řady podnikatelských kousků Júlia Rezeše. V současnosti je konatelem společnosti Interhouse Tatry, s. r. o., která je majitelem Grandhotelu ve Starém Smokovci a uzavřela smlouvu na investice do rozvoje a rekonstrukce hotelu se společností J&T Real Estate, což bylo potvrzeno nejen J. Rezešem, ale i předsedou představenstva J&T Real Estate Peterem Korbačkou a mluvčím Marošem Sýkorou. Investovat chtějí postupně do všech třech Grandhotelů v Tatrách, tedy Starém Smokovci, Tatranské Lomnici a Štrbském plese cca 8 mld. SK.

Společnost J&T zde zastupuje Tinsel Enterprises Limited, která je registrovaná na Kypru a patří do konsolidovaného celku J&T. Je např. majitelem Grandhotelu Praha v Tatranské Lomnici. J&T např. r. 2005 vygenerovala čistý konsolidovaný zisk 4,38 mld. SK a hodnota aktiv ke 30.9.2006 představovala 103,75 mld. SK (o J&T dále viz článek Počiatek: vykecat či nevykecat).

Dále Július Rezeš uzavřel s kyperskou společností Diamond Hotels Cyprus Ltd. (společnost je součástí J&T) smlouvu o strategickém partnerství při správě a vedení hotelu Slovan Košice, při kterém bude investorem a developerem tandem Interhouse Košice, a.s. (zde J. Rezeš ředitel a předseda představenstva), a J&T Real Estate, A.S., o čemž jako v předchozím případě informoval Maroš Sýkora, mluvčí J&T. Celkem se podle Tomáše Bálinta z Interhousu jedná o balík 700 mil. SK od března do listopadu 2007. Přibýt má zejm. 4500 m2 obchodní plochy v přízemí, zvýšit luxus 187 pokojů s 287 lůžky, včetně 2 business apartmánů a 1 prezidentského a parkovací dům s 230 místy by měl být přístupný i veřejnosti.

Společnost Diamond Hotels Cyprus Ltd. je již přítomná v hotelovém businessu na Slovensku prostřednictvím

Diamond Hotels Slovakia, s.r.o., která vlastní např. hotel Crowne Plaza Bratislava, tedy bývalý hotel Fórum na Hodžovém náměstí naproti prezidentskému paláci.

J. Rezeš je kromě realitního byznysu aktivní i v obchodu s průmyslovými komoditami a reklamě. Obrat společností spadající do jeho portfolia r. 2006 představovaly zhruba 1,6 mld. SK.

Závěrem

Jak je vidět, rodinka slovenských megatunelářů po čase sklízí úzpěchy. Vybavuje se mě pohádka Jak hloupý Honza ke štěstí přišel. V bývalém Česko-Slovensku ani po rozdělení nemusel být člověk podstivý, stačilo být takříkajíc vyčůraný. Maxitunely se za Mečiara odehrávaly stejně jako za Dzurindy, to nelze popřít. Nemluvím pouze o SPP, ale i např. o Veriteľovi, o čemž připravuji další článek někdy v budoucnu a jak jinak než s přesnými daty, čísly, bankovními konty apod.

Tuneláři se po čase stávají oporou společnosti. Tuneláři jsou těmi, kdo diktují trend rozvoje našich států. Každá vláda má pod sebou jiné rychlokvašené zbohatlíky, kterým dohazuje přímé zakázky a za 50% provizi protlačují legislativou "ty zprávné" zákony směrované na pomoc v legalizaci jejich defraudací díky kličkám v nich obsažených. Jak jinak, jde o silové rezorty, na které jednotlivec nemá šanci sáhnout a pokud ano, bude odstraněn jakýmikoli prostředky. Jde o desítky miliard, se kterými se hraje vysoká hra. Po pár letech přeprání těchto miliard se prachy stanou čisté, tuneláyř podstivým panem podnikatelem, slušným kapitalistou, a život jde dál. Pravda a láska opět zvítězila nad lží a nenávistí. Ale radujme se, máme přece demokracii, ne?

Je to jako za bolševika, honí se a věší drobní zlodějíčci a meloucháři a zavírají se oči před velkými zloději, na které nesmíme sáhnout. Oč je to dneska jiné? Rozdíl je pouze v tom, že ti nedotknutelní zloději kradou a tunelují částky, o jakých se těm bolševickým ani nesnilo.

Ale s malými zlodějíčky slitování nemáme. Ne snad že bych je chtěl hájit. Majetek je posvátný, jenže krást v malém se prostě nevyplácí. Všechny velké majetky jsou založeny na jisté formě loupeže. Kdo je "šikovný" a dokáže ji zlegalizovat, stává se oporou společenského systému. Tak to bylo a tak to je.


© 2008-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit, pokud bude uveden odkaz na původní zdroj a autor.
  
Hlavná stránka